Do povídky a zároveň soutěže na pokračování se sešly dva
příspěvky. Co nyní? Oba příspěvky si pečlivě pročtěte a rozhodněte o tom, který
se vám víc líbí.
Při svém hodnocení můžete uvažovat o námětu, kterým se
povídka může ubírat, hlavních postav a zejména o tom, kde by se vám pokračování
psalo lépe.
Hlasovat můžete v levém sloupci našeho časopisu.
Označit můžete jednu ze dvou možností:
A) 1. kapitola – Noční můra
B) 1. kapitola
Autoři zatím zůstávají anonymní. Body za své práce dostanou
až po ukončení hlasování. Termín stanovuji do 25. 11. Každá kapitola získává po 20 bodech, výherní
obdrží navíc 10 bodů.
Na pokračování soutěže se můžete těšit v prosincovém
čísle.
A - 1. kapitola - Noční můra
Greta Gargoyleová ležela v posteli s nebesy a sledovala proud měsíčního světla, jak se opírá do nebes jejího lůžka a barví celý pokoj do stříbřitě bílé. Opět nemohla spát, jako již několik nocí. Vlastně od chvíle, kdy se po prázdninách vrátila do Bradavic. Noc co noc ji budila stejná noční můra.
V den svých sedmnáctých narozenin, 21. srpna, zahlédla na ulici zvláštní, shrbenou postavu celou zahalenou v černém plášti. Na okamžik spatřila jeho podivné, nelidské oči, které se k ní upíraly. Když se střeli pohledem, postava se rychle otočila a odbelhala se pryč. Do konce prázdnin ji již nespatřila, ale po návratu do Bradavic postavu vídala každou noc – ve svých snech.
Už je tomu dvacet dní. Ani jednu noc nebyla ušetřena probuzení hrůzou, když postavu viděla procházet chodbou v Bradavicích. Zahalený v černém plášti, kápě na hlavě, shrbený, se kulhavě plížil chodbou ke dveřím. Slyšela jeho hekání – jistě to byl muž. Zvláštní bylo, že za ním zůstávaly stopy špíny smíšené s krví. Greta onu chodbu ani dveře nepoznávala. Byla si však jistá, že se nachází v Bradavicích. Netušila, kde se v ní ona jistota vzala.
Bylo to zvláštní. Je to nějaká předtucha? Věštecký sen? Nebo vidí přítomnost? Jak je možné, že by Filch ani nikdo jiný na stopy zatím nenarazil?
Greta se dnes nemohla zbavit divného nutkání opustit mrzimorskou ložnici a vyjít do prostor hradu. Zadívala se k lůžku, kde tvrdě spala její kamarádka Sandra a pak hnána nějakou neviditelnou silou vyrazila do přítmí hradu.
Ani nevnímala, kudy jde. Šla jako ve snách. Procitla až v okamžiku, kdy se před ní někdo objevil. Vykřikla hrůzou. Stála přesně v chodbě, kterou tak dobře znala ze snu. Před ní stála ona postava, ruku na klice.
Když ji zaslechl, otočil se k ní čelem a ji zamrazilo, když se do ní vpily jeho děsivé, zvířecí oči. Pak se muž otočil, stiskl kliku a s chladným, zlověstným smíchem, při kterém Gretě v žilách tuhla krev, otevřel dveře. Poté se opět otočil k ní.
Greta chtěla utéct, ale nemohla. Něco ji drželo na místě a nemohla se pohnout…
B - 1. kapitola
Prázdniny se chýlily ke konci, ale dvojčatům Susie a Terrymu Heliganovým to ani trochu nevadilo. Konečně jim totiž bylo jedenáct a od září měli začít studovat na Cornwallské škole magie. Škola nebyla ani velká, ani moc slavná, ale její absolventi na ni nedali dopustit. Není divu, když škola nabízela velmi kvalitní vzdělání a individuální přístup ke studentům, kterých nebylo ani čtyřicet.
Na začátku července dostali Susie a Terry dopis, kde kromě seznamu učebnic a dalších pomůcek byly i pokyny, podle kterých měli být připraveni se všemi svými zavazadly před domem přesně v 8:36, že je tam vyzvedne školní autobus. Dvojčata nemohla ani dospat a už od šesti hodin ráno byla vzhůru a netrpělivě sledovala hodiny.
„Určitě se zastavil čas,“ přerušil ticho Terry. „Už muselo uplynout několik minut a ručička se nepohnula ani o milimetr.
„Plácáš hlouposti,“ okřikla ho sestra. „Podívej, právě se posunula.“
Po téhle krátké výměně názorů zavládlo hrobové ticho. Chvíli před sedmou se konečně probudili i rodiče. Sešli dolů do kuchyně, a když spatřili své dvě ratolesti, jak hypnotizují hodiny a nevnímají okolí, museli se zasmát a zavzpomínat na svůj první školní den. Paní Heliganová začala připravovat snídani. Byla to typická žena v domácnosti. Byla celkem hezká a laskavá. Její děti i manžel ji milovali, avšak často jí vyčítali její přehnanou starostlivost.
Na druhou stranu, pan Heligan byl pro každou legraci a moc si neuvědomoval, jak nebezpečné to třeba je. Byl o pár let starší než jeho žena, které bylo 32 a pracoval na místní pobočce Gringottovy banky jako hlídač. I když byl veselé povahy, tak ve chvílích, kdy se opravdu rozzlobil, z něj šel opravdu strach. Mohl by být i bystrozorem, ale vadilo mu ohrožení rodiny. Paní Heliganová mu dávala za pravdu slovy: „Ty seš dost nebezpečnej sám o sobě a není třeba to ještě zdokonalovat,“ načež se oba rozesmáli a pan Heligan dal své ženě pusu.
O půl deváté už děti stepovaly před domem a nemohly se dočkat. Oba už měli na sobě školní uniformu, která byla laděna do hnědo-zelena podle lesů, uprostřed kterých se škola nacházela. Chlapci nosili ke košili hnědé kalhoty a tmavě zelené hábity. Dívky zase halenky a zelené sukně a hábity měly hnědé. Přesně šest minut po půl přijel před jejich dům autobus. Na první pohled se nijak zvlášť nelišil od mudlovských výletních autobusů a z venku vlastně vypadal úplně stejně. Zato uvnitř bylo mnohem víc místa, než by obyčejný člověk očekával. Studenti posedávali v křeslech a povídali si o svých zážitcích z uplynulých dvou měsíců. Nejblíže ke dveřím seděli dva chlapci a vypadali docela nervózně. To byli další prváci, a tudíž i noví spolužáci dvojčat. Cestou nabrali ještě pár dalších studentů a mezi nimi i poslední žákyni letošního prvního ročníku.
Autobus zaparkoval na kraji lesa a všichni pasažéři se pomalu vyhrnuli ven. Vystoupil i řidič, který nebyl nikterak starý, ale vypadal, že toho pamatuje víc než dost. Na obličeji a na rukou měl spoustu malých i velkých jizev a kulhal na pravou nohu. Provedl je lesem a ukázal nováčkům, kde co najdou. Ukázalo se, že les funguje jako přírodní rezervace. Se spoustou živočišných i rostlinných druhů se studenti setkají i osobně, ne jen na stránkách v učebnici. Přibližně uprostřed toho lesa stál takový menší hrádek, ale jistě pro tak malé množství studentů vystačí. Řidič, který byl zároveň školníkem, je zavedl do jídelny, kde byl jeden stůl ve tvaru U. Na té kratší části seděli profesoři uprostřed s ředitelem a podél těch delších se usadili studenti. Na jednu stranu dívky a na druhou chlapci. Nejblíže profesorům seděli ti nejstarší a u okrajů stolu ti nejmladší.
Samotný ředitel vypadal velmi přísně. Nemohlo mu být více jak padesát a vzbuzoval respekt. Studenty přivítal jen velmi striktně a pro nováčky vyjmenoval nejdůležitější pravidla. Tím skončily veškeré formality a všichni se s chutí pustili do slavnostního oběda.
Odpoledne bylo zasvěceno zaučování nováčků, což měl na starost ten student, který při zkouškách NKÚ v minulém roce dopadl nejlépe. Tentokrát to vyhrál jistý Matthew Jail, hezký a na první pohled sympatický chlapec. Ochotně jim ukázal, kde najdou ložnice, společenskou místnost i další menší salónky. Zavedl je do knihovny a do učeben. Prohlídku zakončil v hlavní společence, kde jim převyprávěl legendu, která se týkala založení školy. Na tuhle událost se přišli podívat i někteří další studenti.
„Už je tomu hodně dávno, co byla naše škola založena Charlottou ze Sennenu, velice mocnou a ve své době i celkem slavnou čarodějkou. Budova školy byla původně jejím obydlím, ve kterém bydlela její rodina už po staletí. Učila zde těch pár šťastlivců, které si zvolila za své učně. Stát se jejím učněm byla velká pocta, protože Charlotta si vybírala opravdu pečlivě. Toho se škola drží dodnes a přijímá pouze studenty s velkým magickým potenciálem, i když to není vždy poznat,“ hodil posměšným pohledem po jedné ze svých spolužaček.
„Nicméně, o Charlottu jevil zájem jistý Henry z Roundstones. Pohledný, bohatý a mocný čaroděj. Charlottě se líbil a navíc by jí sňatek s ním umožnil splnit si svůj sen – založit školu magie, na což až do teď neměla dostatek prostředků. Henry s ní souhlasil a společně vyhledali pár z Charlottiných bývalých studentů, aby jim nabídli profesorské místo. Většina oslovených přijala, a tak mohli začít přijímat studenty. Podle ní byl nejlepší počet studentů na jeden ročník pět. Sama taky nikdy neměla více jak pět učňů. Tvrdila, že při větším počtu by už výuka nebyla tak kvalitní.
Škola se od dob Charlotty moc nezměnila. Počet studentů se stále drží na pěti v jednom ročníku. Všichni profesoři jsou místní absolventi.
Nějakou dobu šlo všechno jako na drátkách a nikoho by nenapadlo, že se na škole děje něco nekalého. Avšak opak byl pravdou. Totiž, Henry nebyl tak dokonalý, jak si o něm Charlotta myslela. Měl velkou slabost pro černou magii a teoretické učení už mu dlouho nestačilo. Když si u některých studentů všiml nadání pro toto odvětví magie, rozhodl se je začít vzdělávat. Ovšem za zády své ženy, která černou magii nesnášela.
Jenže nic nemůžete tajit věčně a pravda vyšla najevo. Klidné dny byly ty tam a mezi Charlottou a Henrym vypukl boj. Nikdo neví proč, ale když mělo dojít na nejhorší, oba dva je přepadla náhlá únava a místo aby dovedli boj do konce, usnuli někde v okolních lesích a tam prý spí dodnes...“
Greta Gargoyleová ležela v posteli s nebesy a sledovala proud měsíčního světla, jak se opírá do nebes jejího lůžka a barví celý pokoj do stříbřitě bílé. Opět nemohla spát, jako již několik nocí. Vlastně od chvíle, kdy se po prázdninách vrátila do Bradavic. Noc co noc ji budila stejná noční můra.
V den svých sedmnáctých narozenin, 21. srpna, zahlédla na ulici zvláštní, shrbenou postavu celou zahalenou v černém plášti. Na okamžik spatřila jeho podivné, nelidské oči, které se k ní upíraly. Když se střeli pohledem, postava se rychle otočila a odbelhala se pryč. Do konce prázdnin ji již nespatřila, ale po návratu do Bradavic postavu vídala každou noc – ve svých snech.
Už je tomu dvacet dní. Ani jednu noc nebyla ušetřena probuzení hrůzou, když postavu viděla procházet chodbou v Bradavicích. Zahalený v černém plášti, kápě na hlavě, shrbený, se kulhavě plížil chodbou ke dveřím. Slyšela jeho hekání – jistě to byl muž. Zvláštní bylo, že za ním zůstávaly stopy špíny smíšené s krví. Greta onu chodbu ani dveře nepoznávala. Byla si však jistá, že se nachází v Bradavicích. Netušila, kde se v ní ona jistota vzala.
Bylo to zvláštní. Je to nějaká předtucha? Věštecký sen? Nebo vidí přítomnost? Jak je možné, že by Filch ani nikdo jiný na stopy zatím nenarazil?
Greta se dnes nemohla zbavit divného nutkání opustit mrzimorskou ložnici a vyjít do prostor hradu. Zadívala se k lůžku, kde tvrdě spala její kamarádka Sandra a pak hnána nějakou neviditelnou silou vyrazila do přítmí hradu.
Ani nevnímala, kudy jde. Šla jako ve snách. Procitla až v okamžiku, kdy se před ní někdo objevil. Vykřikla hrůzou. Stála přesně v chodbě, kterou tak dobře znala ze snu. Před ní stála ona postava, ruku na klice.
Když ji zaslechl, otočil se k ní čelem a ji zamrazilo, když se do ní vpily jeho děsivé, zvířecí oči. Pak se muž otočil, stiskl kliku a s chladným, zlověstným smíchem, při kterém Gretě v žilách tuhla krev, otevřel dveře. Poté se opět otočil k ní.
Greta chtěla utéct, ale nemohla. Něco ji drželo na místě a nemohla se pohnout…
B - 1. kapitola
Prázdniny se chýlily ke konci, ale dvojčatům Susie a Terrymu Heliganovým to ani trochu nevadilo. Konečně jim totiž bylo jedenáct a od září měli začít studovat na Cornwallské škole magie. Škola nebyla ani velká, ani moc slavná, ale její absolventi na ni nedali dopustit. Není divu, když škola nabízela velmi kvalitní vzdělání a individuální přístup ke studentům, kterých nebylo ani čtyřicet.
Na začátku července dostali Susie a Terry dopis, kde kromě seznamu učebnic a dalších pomůcek byly i pokyny, podle kterých měli být připraveni se všemi svými zavazadly před domem přesně v 8:36, že je tam vyzvedne školní autobus. Dvojčata nemohla ani dospat a už od šesti hodin ráno byla vzhůru a netrpělivě sledovala hodiny.
„Určitě se zastavil čas,“ přerušil ticho Terry. „Už muselo uplynout několik minut a ručička se nepohnula ani o milimetr.
„Plácáš hlouposti,“ okřikla ho sestra. „Podívej, právě se posunula.“
Po téhle krátké výměně názorů zavládlo hrobové ticho. Chvíli před sedmou se konečně probudili i rodiče. Sešli dolů do kuchyně, a když spatřili své dvě ratolesti, jak hypnotizují hodiny a nevnímají okolí, museli se zasmát a zavzpomínat na svůj první školní den. Paní Heliganová začala připravovat snídani. Byla to typická žena v domácnosti. Byla celkem hezká a laskavá. Její děti i manžel ji milovali, avšak často jí vyčítali její přehnanou starostlivost.
Na druhou stranu, pan Heligan byl pro každou legraci a moc si neuvědomoval, jak nebezpečné to třeba je. Byl o pár let starší než jeho žena, které bylo 32 a pracoval na místní pobočce Gringottovy banky jako hlídač. I když byl veselé povahy, tak ve chvílích, kdy se opravdu rozzlobil, z něj šel opravdu strach. Mohl by být i bystrozorem, ale vadilo mu ohrožení rodiny. Paní Heliganová mu dávala za pravdu slovy: „Ty seš dost nebezpečnej sám o sobě a není třeba to ještě zdokonalovat,“ načež se oba rozesmáli a pan Heligan dal své ženě pusu.
O půl deváté už děti stepovaly před domem a nemohly se dočkat. Oba už měli na sobě školní uniformu, která byla laděna do hnědo-zelena podle lesů, uprostřed kterých se škola nacházela. Chlapci nosili ke košili hnědé kalhoty a tmavě zelené hábity. Dívky zase halenky a zelené sukně a hábity měly hnědé. Přesně šest minut po půl přijel před jejich dům autobus. Na první pohled se nijak zvlášť nelišil od mudlovských výletních autobusů a z venku vlastně vypadal úplně stejně. Zato uvnitř bylo mnohem víc místa, než by obyčejný člověk očekával. Studenti posedávali v křeslech a povídali si o svých zážitcích z uplynulých dvou měsíců. Nejblíže ke dveřím seděli dva chlapci a vypadali docela nervózně. To byli další prváci, a tudíž i noví spolužáci dvojčat. Cestou nabrali ještě pár dalších studentů a mezi nimi i poslední žákyni letošního prvního ročníku.
Autobus zaparkoval na kraji lesa a všichni pasažéři se pomalu vyhrnuli ven. Vystoupil i řidič, který nebyl nikterak starý, ale vypadal, že toho pamatuje víc než dost. Na obličeji a na rukou měl spoustu malých i velkých jizev a kulhal na pravou nohu. Provedl je lesem a ukázal nováčkům, kde co najdou. Ukázalo se, že les funguje jako přírodní rezervace. Se spoustou živočišných i rostlinných druhů se studenti setkají i osobně, ne jen na stránkách v učebnici. Přibližně uprostřed toho lesa stál takový menší hrádek, ale jistě pro tak malé množství studentů vystačí. Řidič, který byl zároveň školníkem, je zavedl do jídelny, kde byl jeden stůl ve tvaru U. Na té kratší části seděli profesoři uprostřed s ředitelem a podél těch delších se usadili studenti. Na jednu stranu dívky a na druhou chlapci. Nejblíže profesorům seděli ti nejstarší a u okrajů stolu ti nejmladší.
Samotný ředitel vypadal velmi přísně. Nemohlo mu být více jak padesát a vzbuzoval respekt. Studenty přivítal jen velmi striktně a pro nováčky vyjmenoval nejdůležitější pravidla. Tím skončily veškeré formality a všichni se s chutí pustili do slavnostního oběda.
Odpoledne bylo zasvěceno zaučování nováčků, což měl na starost ten student, který při zkouškách NKÚ v minulém roce dopadl nejlépe. Tentokrát to vyhrál jistý Matthew Jail, hezký a na první pohled sympatický chlapec. Ochotně jim ukázal, kde najdou ložnice, společenskou místnost i další menší salónky. Zavedl je do knihovny a do učeben. Prohlídku zakončil v hlavní společence, kde jim převyprávěl legendu, která se týkala založení školy. Na tuhle událost se přišli podívat i někteří další studenti.
„Už je tomu hodně dávno, co byla naše škola založena Charlottou ze Sennenu, velice mocnou a ve své době i celkem slavnou čarodějkou. Budova školy byla původně jejím obydlím, ve kterém bydlela její rodina už po staletí. Učila zde těch pár šťastlivců, které si zvolila za své učně. Stát se jejím učněm byla velká pocta, protože Charlotta si vybírala opravdu pečlivě. Toho se škola drží dodnes a přijímá pouze studenty s velkým magickým potenciálem, i když to není vždy poznat,“ hodil posměšným pohledem po jedné ze svých spolužaček.
„Nicméně, o Charlottu jevil zájem jistý Henry z Roundstones. Pohledný, bohatý a mocný čaroděj. Charlottě se líbil a navíc by jí sňatek s ním umožnil splnit si svůj sen – založit školu magie, na což až do teď neměla dostatek prostředků. Henry s ní souhlasil a společně vyhledali pár z Charlottiných bývalých studentů, aby jim nabídli profesorské místo. Většina oslovených přijala, a tak mohli začít přijímat studenty. Podle ní byl nejlepší počet studentů na jeden ročník pět. Sama taky nikdy neměla více jak pět učňů. Tvrdila, že při větším počtu by už výuka nebyla tak kvalitní.
Škola se od dob Charlotty moc nezměnila. Počet studentů se stále drží na pěti v jednom ročníku. Všichni profesoři jsou místní absolventi.
Nějakou dobu šlo všechno jako na drátkách a nikoho by nenapadlo, že se na škole děje něco nekalého. Avšak opak byl pravdou. Totiž, Henry nebyl tak dokonalý, jak si o něm Charlotta myslela. Měl velkou slabost pro černou magii a teoretické učení už mu dlouho nestačilo. Když si u některých studentů všiml nadání pro toto odvětví magie, rozhodl se je začít vzdělávat. Ovšem za zády své ženy, která černou magii nesnášela.
Jenže nic nemůžete tajit věčně a pravda vyšla najevo. Klidné dny byly ty tam a mezi Charlottou a Henrym vypukl boj. Nikdo neví proč, ale když mělo dojít na nejhorší, oba dva je přepadla náhlá únava a místo aby dovedli boj do konce, usnuli někde v okolních lesích a tam prý spí dodnes...“
0 komentářů:
Okomentovat
Své příspěvky podepisujte. :)