Je to tady. Konec školního roku. Kamkoliv přijdu, prázdno. Všechno úhledně sbalené v kufrech a taškách. Celý hrad je nabitý tou podivnou náladou loučení. Napůl smutek, napůl radost. Jsem z naší koleje poslední, kdo je ještě ve věži.
Pomalu zvednu svůj kufr z podlahy a naposledy se rozhlédnu. Původní záměr je zjistit, jestli jsem nic nezapomněla,ale po pár vteřinách se mění na poslední rozhlédnutí po ložnici. Pohled na postel, která celých devět měsíců představovala útočiště před vším zlým: úkoly, hádkami, bolestmi srdce, mě skličuje. Dokázala všechno to trápení zmírnit. Poslední pohled na točité schodiště. Spousta vzpomínek: na sebíhaní na snídani. Na klouzání se po tom úzkém zábradlí, které mě tolikrát přivedlo na ošetřovnu. Opatrně scházím, kufr za sebou. Naskytne se mi pohled na společenskou místnost. Před očima mi běhají zážitky a vzpomínky. Kamarádi, hořící krb, oblíbené křeslo, ve kterém se lopotím s domácími úkoly. Rozbalování dárků o Vánocích. Cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Rozhořčeně si je setřu. Já přeci nebrečím! Vyjdu z místnosti a ještě jednou se otočím. "Tak za dva měsíce.." , zašeptám. Zvednu hlavu a vycházím, vstříc samotě, jako silnému protivníkovi, kterého vyzývám na souboj. Utřu si slzy a hrdě kráčím do Velké síně.
Lola Vernorova, Mrzimor
0 komentářů:
Okomentovat
Své příspěvky podepisujte. :)